Should surely shine again, together, back to tomorrow.

26. srpna 2011 v 10:56 | Scream |  Scream -> YunJae One Shots
Nebojte se, No other už na vás čeká a bude brzy, nicméně se blíží ke konci a já ho chtěla ještě trochu protáhnout... A protože byl dneska (vlastně už včera ^^ nastavuji Vám to pěkně před oběd ^^) zvláštní den, chytla mě "psavá" nálada a hlavně tahle nálada. Ta, která mě občas chytá už od té doby, co se tohle stalo. Omlouvám se, že nejde o žádnou pořádnou "pairingovou" povídku. Ani jako YunJae se to nedá nazvat. Nazvěme to tedy DBSK povídkou. A mám pocit, že vám musím říct, jak to cítím já: Podle mě to nebylo jen tak. Nikdy jsem tomu nevěřila a nikdy neuvěřím. Podle mě se Yunho změnil a už zdaleka není jako dřív. A podle mě za to nemůže. Chápu je všechny. A stejně pořád věřím, že jednou k téhle povídce napíšu sequel. O tom, jak to všechno dobře dopadlo.... DBSK jsou můj K-pop základ, K-pop modla, K-pop všechno. Bez nich bych neměla nic. A vždycky jsem chtěla napsat povídku o nich. Tak, je tady...
Btw - přesto, že písnička, kterou přikládám je nová písnička HoMin dua(ještě k tomu to ani není celá verze), já v ní cítím něco víc a hlavně... V textu vidím mnohem víc.... Prosím, pusťte si ji ke čtení...


Už mi to přijde jako věčnost, kdy jsme naposledy byli opravdoví Dong Bang Shin Ki. Kdy jsme se společně smáli a taky společně plakali. Je to věčnost od té chvíle, kdy jsme naposledy stáli všichni vedle sebe. A v tu chvíli jsme se nesmáli. Ale ani jsme neplakali. V tu chvíli oni možná plakat chtěli. Ale věděli, že kdyby to udělali, ponížili by tak sami sebe. Uznali by, že jejich rozhodnutí nebylo nejmoudřejší. A my? Nedokážu si ani představit, jak na tom byl Min, který v tom všem byl jen nedobrovolně vláčen se mnou, ale já, já jsem plakat chtěl. Hodně, hodně moc plakat. Ale nedokázal jsem to. V té chvíli jsem si uvědomil, že všechny slzy jsou k ničemu. Stejně tak, jako smích je k ničemu, stejně tak, jako jakákoliv jiná emoce, jak se říká - "od srdce", je naprosto k ničemu. Emoce byly to jediné, co jsme si mohli navzájem dávat. A ani to nás neudrželo pohromadě...

Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy nám bylo řečeno, že JJ, Junsu a Chun odcházejí. Alespoň do doby, než rozhodne soud. Nechtělo se mi tomu věřit. V tu chvíli jsem si myslel, že si z nás dělá manažer legraci. Okamžitě jsem běžel do dormu, kde mě čekalo něco, co jsem opravdu nečekal.

"Jaejoongie?" Podíval jsem se jeho směrem a tázavě jsem naklonil hlavu. Naprázdno polknul. Nic neřekl. "J... Je to pravda?!" zeptal jsem se a došel jsem přímo k němu. Stál v našem pokoji, v ruce měl tašku a do ní balil své věci. "Jakto? Jak jste mohli? A nic jste nám neřekli? Proč? Copak můžete jenom tak odejít? Do háje co to do vás vjelo?! Něco jsem snad pokazil?" začal jsem křičet a třásl jsem s Jaejoongem jako s hadrovou panenkou. Pamatuju si, jak se mu oči leskly, ale ani jedna slza se neskutálela dolů. To je přesně ten důvod, proč nemluvil. Nechtěl se rozplakat.

"Neblbni Yunho..." přišel do pokoje Chun a položil mi ruku na rameno. Zoufale jsem se obrátil k němu a doufal jsem, že mi řekne, že jde jen o aprílový žertík. Vzpomínám si na ten pocit zklamání. Zklamal jsem sám sebe. Zklamal jsem jako leader. Nedokázal jsem je odradit od toho nejhoršího řešení, které mohli vymyslet... Oni tři se rozhodli postavit někomu, komu se čelit rozhodně nevyplácí. Oni tři, sami, oproti kolosu jménem SM....

"Pojďte s náma, hyung..." řekl Chun klidně. A v tu chvíli ve mně svitla malinká jiskra naděje. Možná proto, to tak udělali. Možná proto mi nic neřekli, odstoupili a teď jen čekali, až odstoupím i já a Max... Teď už je jedno, jestli souhlasím, nebo nesouhlasím, já i Max, který vždy, když jsme řešili problémy ohledně smluv řekl: "Ať se rozhodnete jakkoliv, hyungs, vždycky budu za váma. Protože bez vás všech už bych nebyl ani já..."... Teď už je jedno, co si myslíme. Vždyť my je přeci budeme následovat... ŽE?

Ach ano. Vypadalo to jednoduše. Dokonce jsem byl na chvíli z toho všeho docela vzrušený... Vždyť... Nás čekala velká kauza a i když by jsme z toho měli obrovitánský průšvih, co se nám může stát? Co NÁM může ublížit? Nás pět dohromady, byl nezastavitelný živel. Spolu s podporou našich fanoušků jsme tvořili jeden celek, který se ničemu na světě nedal rovnat. I kdyby proti nám SM poštvalo celou armádu, nás by chránila ještě mnohem větší. Kolem nás by se totiž postavil rudý oceán. A i kdyby se pokusili nás několikrát sestřelit, potopit, jakkoliv nám ublížit, oceán by nás vždycky znovu postavil na nohy. Nenechal by nás na dně. Ani na kolenou. Ani v slzách. Nikdy...

Ta představa byla tak krásná... Svobodní a stále spolu...
ALE...

"Yunho, to snad ani nemůžeš myslet vážně..." vysmál se mi do očí nejdřív manažer a potom všichni ti, kteří stáli s ním v místnosti, protože jsem je zastihl zrovna ve chvíli "krizové porady", vyvolané odstoupením tria.

"Ano, myslím to vážně. Já a Changmin odstupujeme. Ostatní mají pravdu. Tohle už dál nemá cenu. Nebudeme se bránit žádné vaší žalobě, nebojíme se ničeho. Ale prostě jdeme." Řekl jsem nebojácně a považoval jsem to za hotovou věc.

Možná, možná bych udělal líp, kdybych se tenkrát nezastavil. Kdyby mě tenkrát, v těch dveřích, nezarazil ten hlas, ze kterého jsem cítil obrovskou autoritu, respekt a také obavy.

"A KDO ti dal důvod myslet si, že vás dva necháme taky odejít?" zeptal se ten hlas klidně a potichu. Mohl jsem s čistým srdcem předstírat, že jsem ho neslyšel. Odejít a kdo ví, jak by to dopadlo. Ale já jsem ho slyšel... Otočil jsem se zpět do místnosti a až teď jsem si všiml toho, jak je každý z nich klidný. Nebáli se. Nebyli naštvaní. Nebyli ani překvapení z toho, co se stalo. Věděli to. Věděli, že trio k tomu jednou dospěje. Věděli, že jim nezabrání. A podle jejich výrazů s tím počítali. Počítali s tím, stejně, jako s tím, že každé ráno vyjde slunce. A stejně tak dobře, jako s tím počítali, si i promysleli, co bude dál...
***
"Mine, začni zase vybalovat." Oznámil jsem, když jsem přišel zpět do dormu, který jsme se všichni chystali opustit.

"C-co?" zeptali se všichni čtyři. Jaejoonga opět opustil ten alespoň malý úsměv, který měl, když jsem odcházel oznámit moje a Minovo odstoupení. Chun i Junsu vypadali velice zmateně a Min měl v očích plno otázek.

"R-rozmyslel jsem si to. My dva zůstaneme."

"Proč?!" vyjekl Jaejoong a vyskočil z gauče.

"Protože já neutíkám, Jaejoongu! Já nikdy neutíkám. Já se problémům stavím čelem." Zopakoval jsem větu, kterou jsem jim říkal už nejmíň tisíckrát, vždycky, když se jen myslelo na jakékoliv odstoupení, jakýkoliv konec, omezení...

Zopakoval jsem ji nejméně po tisícé prvé. Ale poprvé v životě jsem se za tuhle větu chtěl při nejmenším uškrtit. Poprvé v životě jsem ji neříkal ze svého vlastního srdce. Byl jsem donucen ji říct. Byl jsem donucen říkat i všechny ty ostatní věci, které jsem říkal, když mě zasypali otázkami. Všichni. Všichni, kromě Maxe. Možná byl nejmladší a možná jsme se ho snažili od toho všeho vždycky držet stranou, ale stačil mi jeden pohled na něj a věděl jsem, že mu to došlo. Věděl jsem, že mu došlo, že pro nás dva už to nebude tak jednoduché. Nebo-li jinak - že nás dva SM nikdy nepustí.

Po nekonečně dlouhé době i tohle mučení skončilo. Trio mě přestalo zasypávat nadávkami a výčitkami, každý si vzal svůj kufr a odešli. Tenkrát jsme naposledy stáli všichni vedle sebe. Oni plakat chtěli. Ale nepřiznali svou chybu. Navíc zjistili, že já jsem jim nestál za to, aby plakali. Nechal jsem je v tom. Opustil jsem je. Opět jsem zklamal. Jako leader jsem neuspěl...

A my? Jak už jsem řekl, nevím jak Max, ale já, přesto, že jsem plakat chtěl, jsem to nedokázal. Protože pláčem v této situaci bych chtěl vyjádřit tu bolest, kterou jsem cítil, když jsem viděl, jak se nám ti tři vzdalují. Chtěl bych, aby si mých slz někdo všiml, aby mi přispěchal na pomoc a aby všechno napravil. Přesně proto lidi pláčou, když je něco bolí. Jenže já jsem moc dobře věděl, že nikdo nepřijde. Že tohle nikdo nenapraví...
***
"O čem to mluvíte?! Nechat je jít? My dva zůstat? Jako... rozdělit se?! Ani náhodou!" křičel jsem na ně na všechny.

"Yunho. Uklidni se a posaď se." Udělal jsem, jak mi bylo řečeno. "Je konec. Dong Bang Shin Ki už dosáhli vrcholu, kamaráde. Dokázali jste to, co jste měli. Podívej se před sebe Yunho, co vidíš?... Odpovím za tebe. Nevidíš nic. Nic víc. Dál už to nejde, kamaráde. Alespoň ne teď hned..."

"Tak heleďte se!" vyskočil jsem opět ze židle jako čert z krabičky. "Mě je jedno, co podle vás jde a co nejde, já nehodlám stát a koukat, jak se tři z nás soudí, zatímco my dva si tu budeme dál trůnit. Je mi jedno, co bude dál. Ale jdeme za nima..." už už jsem se opět chystal k odchodu, když mě zase zarazil ten hlas.

"Jestli to uděláš, Yunho, ty i Max skončíte tak akorát ve varieté shows. A trio? Vzhledem k tomu, že teď už pro nás nic neznamená... Může skončit ještě hůř..." podíval jsem se po všech ostatních. Přikyvovali. A z jejich očí jsem poznal, že to myslí naprosto vážně. Tohle není obyčejná výhrůžka, která má čas a která se dokonce možná i vypaří, než se stihne naplnit... Tohle je fakt. Buď se rozdělíme, nebo.... Na to nechci raději ani pomyslet. Moc dobře jsem věděl, čeho je tahle společnost schopná.

"A Yunho..." ozvalo se ještě, když jsem se sklopenou hlavou odcházel. "Jestli cekneš, je to stejný, jako kdybys odstoupil..." řekli a já jsem pochopil...

A tak jsem se vrátil. Vrátil jsem se za nimi, abych se s nimi rozloučil. Alespoň v duchu rozloučil, protože navenek jsem musel působit pevně. Rozhodnutě a neoblomně. Protože JÁ přece neutíkám... Oni utekli. S výčitkami na mou osobu, utekli. Stejně tak já jsem měl spoustu výčitek k nim. Ne proto, že to udělali. Ale proto, že uvěřili, že bych se na ně na poslední chvíli vykašlal. Proto, že všichni tři, a hlavně Jaejoong, uvěřili, že pohodlí a sláva je pro mě víc, než být s nimi...
A od té doby jsem neplakal. Ani jsem se nesmál, pokud se to ode mě neočekávalo při vystoupení. Od té doby už neexistoval Yunho. Od té doby vzniklo monstrum. Od té doby tu byl už jen U-know.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Babu Babu | 26. srpna 2011 v 12:10 | Reagovat

Po HODNĚ dlouhé době mě to donutilo napsat komentář i MĚ! A to už je co říct - nemůžu dodat nic jiného, než - SOUHLAS. Mluvíš mi z duše, taky to tak nějak vidím... A doufám, že ten sequel fakt jednou bude ^^ Na základě skutečných událostí :)

2 Veru-chan Veru-chan | 26. srpna 2011 v 12:14 | Reagovat

aaaa..jestli u ppovídky kde Hee odcházel na vojnu měla nakrajíčku..tak teď fakt pláču.. :-( Ach DBSK jsou moje srdcovka...ikdyž z téhle strany sem se na to nikdy nedívala...strašně krásně napsanééé

3 9pitris 9pitris | 27. srpna 2011 v 0:09 | Reagovat

tak a je se mnou konec předchozí povídka mě nabudila a tahle totáně dorazila adala průchod slzím T-T proč se to jen muselo stát?  nemám ráda SM sou to tyrani kterým jde jen o prachy
inak pustila sem si k tomu tu písen a ta ty slzy etě pozdvihla

4 Katty-shi*~ Katty-shi*~ | Web | 29. srpna 2011 v 9:20 | Reagovat

Já na DBSK moc nejsem, pár věcí s nima jsem viděla, mají moc krásné písničky. Ale tu situaci, ve které teď jsou jsem nikdy moc nechápala. Tahle povídka mi to trochu přiblížila. Děkuju :-)
Povídka se moc povedla!!!

5 T.o T.o | Web | 8. října 2011 v 13:44 | Reagovat

Souhlas :) a moc pěkně napsané

6 SamDarkness SamDarkness | Web | 28. října 2011 v 21:57 | Reagovat

Tak tohle mě upřímě dostalo.
Nemůžu ani vyjádřit pořádně svoje pocity, ale takhle já nějak si vysvětluji důvod proč Homin zůstali.
Je to až mrazivé, že si to takhle myslí víc lidí. Myslela jsme, že jsem v tom jenom já.
Achjo...i za ně si přeju, aby se to všechno urovnalo a mohli být zase spolu.

7 ndfExcump ndfExcump | E-mail | Web | 6. května 2018 v 21:29 | Reagovat

ace cash express payday loan interest rate https://creditrepairlabs.com/ cash biz title loans <a href=https://creditrepairlabs.com/#>small payday loans online</a>

8 bfxExcump bfxExcump | E-mail | Web | 10. května 2018 v 16:38 | Reagovat

cash advance meaning in accounting <a href="https://creditrepairLabs.com/#">online loans</a> how to stop a payday loan payment <a href=https://creditrepairLabs.com/#>personal loan payday</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama