Devil loves Angel 7.

5. dubna 2011 v 20:56 | happybaby3656 |  Translate
Při překládání jsem udělala jednu vééélikou chybu - poslouchala jsem cajdáky takže jsem u toho brečela jak želva, čili ponaučení - neudělejte tu stejnou chybu a já se musím do příště takových věcí vyvarovat! Jinak zatím další kapča nepřibyla, takže čtěte velice, ale vážně velice pomalu.

7.kapitola

Minho:

Já už tohle vážně nesnesu! Zabíjí mě to. Vážně nedokážu pochopit, proč se tohle děje zrovna mě… nemělo by… nikdy se mi to nemělo stát…předpokládal jsem, že by se mi to nemělo stát…vážně, zajímalo by mě, jak to ti lidé snesou…

Hádám, že až dojdu domů, budu muset jít spát… je to hodně divná představa… Key si musel odpočinout včera…. Což se nikdy nestalo, že? Každopádně, asi to nebude tak špatné, spát.

Jenže teď, vážně ten SPÁNEK potřebuju! Pokud ta věc může odstranit ten pocit, jako kdybych vážil 20 tun, tak jí budu praktikovat… ale nemůžu, když jsem uprostřed ulice, musím dojít domů a pak můžu jít spát.

Taemin stál na pravo ode mě, držíc se s Keyem za ruce. Proč to nemůžu být já? Jak se mohli sblížit tak rychle? A proč se to samé nestalo i se mnou? Chci tím říct… JSEM k němu milejší než Key, ne?

~

Taemin:

Zajímlo by mě, proč je Minho tak sklíčený…vypadá unaveně…evidentně asi nevydrží celý den jen tak, nespat…mám-li být upřímný, bojím se o něj… ale nevím, co mám udělat, aby se cítil lépe. Nemůžu mu skutečně pomoct, když je jenom unavený…nemůžu mu pomoci, dokud se nedostaneme do bytu, tedy, přál bych si, abych mohl…


"Umma, Umma! Neříkal jsi, že dnes půjdeme vyzvednout moje věci?" zeptal jsem se. Říkal jsem si, že kdybychom byli pryč, tak by si Minho mohl více odpočinout, v klidu, bez toho aniž bychom tam nějak hlučeli.

"Vážně jsem to řekl?" přikývl jsem "No, nemůžeme tam zajít jindy? Nemám na to náladu… kde vlastně bydlíš?"

"Nedaleko supermarketu v centru…ale žiju s mým bráškou…hmm… no určitě mu nebude vadit, když tam moje věci ještě zůstanou…ale půjdeme pro ně brzo, slibuješ?"

"Slibuju. Ale dnes večer si budeme užívat klidu." Pustil mojí ruku, ale hned v zápětí mě objal. Podíval jsem se znovou na Minha, šel zase pomaleji. Byl pár kroků za námi.

"Ah… Minho… jsi v pořádku?" vymanil jsem se z Keyova sevření a šel k Minhovi. Zastavil jsem se těsně před ním a vzal ho za ruku. Druhou jsem se dotkl jeho čela, abych se ujistil, jestli nemá teplotu. Ale jeho teplota byla v pořádku. "Jsi nějaký pobledlý."

"Nač všechny ty obavy? Nemůžu chytit žádnou nemoc."

"Já vím."

"Tak proč-"

"Oh, jen nechci, abys omdlel uprostřed ulice, museli bychom tě pak donést domů…" žertoval jsem. On mi v odpověď trošku pocuchal vlasy a objal mě kolem ramen. Proč se starám? Protože bych byl rád, kdyby byl normálním člověkem. Bylo by to jednodušší, ne? Ale stále neodpustitelné…cokoliv milovat je pro nás, pro anděle, neprominutelné. To jediné, co můžeme milovat je Bůh. Žádná věc, jídlo, jen Bůh. Nikdo jiný, anděl nebo člověk; pouze Bůh. A milovat démona by bylo ještě hroší, než se vzdalovat od Boha. Obrátit naší dokonalou lásku na někoho jiného je jako zapomenout na toho, kdo vás stvořil; zapomenout na toho, komu dlužíte nejvíc. Ale i když tohle všechno vím, proč tohle všechno dělám? Jediná odpověď, co mě napadá je - Je to silnější než já…nemůžu s tím nic dělat…

***

"Minho lehni si. Nejsi na to zvyklý, co?" šel jsem s ním k němu do pokoje. Pomohl jsem mu lehnout si a sedl jsem si vedle něho. Zakroutil hlavou v odpověď.

"Zajímalo by mě, proč se tohle děje… a proč až teď…?" řekl tiše. Já se tomu nedivím, já vím proč. Říká se, že andělé dokáží vnést život do každé duše…a asi to funguje i na démony. I Key včera na chvíli usnul.

Zavřel oči. Jak hezký byl, když spal. Usmál jsem se jeho rozkošné tváři a vstal. ´Přál bych si, abys ty nebyl ty. ´ vidět ho takhle, bez toho drzého pohledu, bez té démoncké aury… cítil jsem se bezpečně. Necítil jsem žádné hrozící nezpečí z jeho strany, což obvykle cítím. Teď byl jako všechni ostatní…lidé…

Pohladil jsem ho po tváři, v domnění, že je už dávno v říši snů, ale opět mě překvapil. Nadskočil jsem, když mě chytl za ruku a políbil jí. Jeho oči byly stále zavřené. Zajímalo by mě, jestli spí anebo jestli mě jenom škádlí. Přitáhl si mou ruku víc k sobě a zamumlal "Zůstaň…"

Jak jsem se k němu dostával blíž, pustil mou ruku a čekal, až si k němu lehnu. Ale to jsem neudělal. Jen jsem se trošku sklonil a jemně ho políbil na čelo. Jak moc bych chtěl si k němu lehnout… jak moc bych chtěl, aby mě držel v náručí… ale nemůžu. Už jen ta pusa byla moc. Už jen dotek je moc. Už jen pohled je příliš. Dokonce i jen myslet na něj bylo špatné. Ale musel jsem ho políbit, vždycky čekám na jeho doteky, vždycky vyhledávám jeho pohled, a moje myšlenky jsou plné jeho. Jak by to bylo dokonalé, kdyby nebyl… kdybych já nebyl… ne, nebylo by to dokonalé… protože bych ho nepotkal… pohladil jsem ho po tváři; a ucítil jsem, jak slzy dopadají na mou ruku. Moje dlaň opustila jeho tvář a dotkla se té mojí, aby odstranila stopy po slzách. Ale nechal jsem další, ať kanou. A i když každá část mého já tu chtěla s ním být, musel jsem odejít. Musel jsem ho nechat samotného.

Jak jsem zavíral dveře, tak jsem se ze všech sil snažil držet slzy zpátky. Slyšel jsem, jak Key něco dělá v kuchyni. Utřel jsem všechny slzy, co jsem měl na tváři a pořádně se zhluboka nadechnul, abych se uklidnul. ´Uklidni se… nic to není…´ prošel jsem kolem něj a šel ke vchodovým dveřím. "Woo-woo-wooh! Kam si myslíš, že jdeš?" jistě že si musel všimnout toho, jak se snažím odejít.

"Umma, jen chci jít do obchodu, co je tady nedaleko… chci ti koupit kuchařku…" řekl jsem tím nejnormálnějším hlasem, jakým jsem teď svedl. Ani jsem se neotočil, nechtěl jsem, aby viděl moje zarudlé oči.

"Tak počkej, já půjdu s tebou." Řekl a cítil jsem, jak se přibližuje.

"Ne, ne… Já-já chci jít sám… chci, aby to bylo překvapení." Znělo to normálně? Ten pocit, že jsem takhle milován, je nesnesitelný. Je pro mě tak neuvěřitelně těžké se vyrovnat s tím pocitem, že máte někoho jiného krom Boha, kdo se o vás tak bláznivě stará.

"Minnie… jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně.

"Jsem v pořádku… jsem v pořádku… budu hned zpátky, neboj se o mě." Otevřel jsem dveře a odešel. Ani se nesnažil mě zastavit.

´Chci jen koupit kuchařku pro maminku… ´ ne, ve skutečnosti chci být pryč od nich; zkrátka nechci myslet.

Tohle není normální… tohle by se mi nemělo dít. Nemělo by pro mě být tak snadné zhřešit. Nemělo by to být tak snadné pochybovat… ale proč to dělám, kdykoliv se jen podívá do mých očí? Proč mě nutí se červenat kdykoliv se jen usměje? Proč je on ten jediný, kvůli kterému jsou má kolena jak z želé, když mě pohladí po tváři? Proč to musí být ON? On… on… Lucifer… on… on… čím více se mi zjevuje jeho obraz v hlavě, tím více cítím, jako bych ho už kdysi znal…

Šel jsem koupit tu kuchařku a při cestě domů si sedl na lavičku v parku, který je před naším domem. Jen jsem seděl a přemýšlel. Přemýšlel o něm; o Bohu; o lásce; o lidech; o démonech… lidé vždycky říkají, že chtějí to, co nemůžou mít… jako moc ovládat čas, číst myšlenky, ovládat mysli… démoni říkají, že lidé jsou stupidní… možná, že v tomhle případu jsou… ale pokud se zaměří na to, co mají teď a pokud si mají užít to, co mají… tak se rozhodnou správně. Oni mají tu moc žít svůj život po svém. Občas dělají chyby a v těchto případech si přejí všechno vrátit zpět, ale nemají na výběr; protože život se má žít i s těmi chybami, které jste udělali. A lidé mají možnost volby. Andělé mají moc, ale nemají volbu; jejich cesty jsou napsány v ten okamžik, kdy jsou přivedeni k životu. Jsem rád tím, čím jsem… ale někde uvnitř mě… závidím lidem… a vím, že to je špatné.

Kolik je teď hodin? Pět odpoledne… slunce pomalu mizí a barví tak oblohu do růžova. Potichu jsem tu krásu sledoval, nevědom si toho, že se mi po tváři rozlívá úsměv. Vzpomínal jsem na ty dobré časy, kdy žádný anděl nepadnul. Vzpomínal jsem na ty časy, kdy nebyly problémy. Kdy nebyl žádný hon, žádní padlí andělé…žádné útrapy…pouze já a můj bratr, držíc se za ruce před krásným západem slunce… podobným tomuhle. Vzpomínám si, jak řekl ´Hey Minnie, podívej na tenhle mráček, vypadá jako želva… ´ a já odpověděl ´a tenhle vypadá jak králíček s růžovým kloboučkem!" ´ po tom se na mě usmál. Užíval jsem si tyhle časy… kdyby se jen všechno mohlo k tomuhle vrátit… chybí mi ty doby, kdy jsme si s bratrem byli takhle blízcí… tak blízcí…

Zůstal jsem venku, dokud slunce úplně nezmizelo. Vůbec jsem nemyslel na mé nynější problémy; jen na to, co bylo předtím, na bratra a na mě, na Gabriela a mě. Musela to být už víc jak hodina, co jsem odešel z bytu. Uvažoval jsem nad tím, jestli na mě bude Key křičet… otevřel jsem dveře do bytu, ale nikoho jsem neviděl. Key se asi koupal, nebo tak něco, jelikož dveře do koupelny byly zavřené, zatímco Minho stále spal.

"Minnie, to jsi ty?" slyšel jsem z koupelny. Sundal jsem si boty a šel ke dveřím do koupelny.

"Yeah, to jsem já…" poodešel jsem ke kuchyňské lince a položil na ní kuchařku.

"Pojď sem." Mám… co tam vlastně dělá?

Netrvalo mi to dlouho, než jsem zjistil, že se vážně koupe. "Wahh, Umma, měl jsi mi říct, že jsi…" řekl jsem trošku šokovaně.

"Ah, uklidni se trošku, ne že bys nevěděl, že jsem muž, a už ti nejsou tři, tak víš, jak muži vypadají."

"No…"

"Pšt… pojď sem."

"To jako…"

"Áno. Chci se vykoupat se svým synem."

"Nemyslíš si, že jsme už moc velcí na to, abychom se tam oba vešli?"

"Ne, vejdeme se." Řekl rozhodně.

"Okay, když si to přeješ." Začal jsem se svlékat, ale když jsem měl už jen boxerky tak jsem zaváhal.

"Ale notak Minnie, vážně tě nechci znásilnit!" tak za prvé, je to trapné, a za druhé, nikdy si nemůžeme být jistí s démony…

"Jenže je to trapné…"

"Minnie…" řekl už trošku netrpělive.

"Fajn." rychle jsem je svélk a vlezl si k němu do horké vody. Naštěstí tu bylo spoustu pěny. Po chvíli kdy jsme se snažili najít nějakou pohodlnout pozici pro nás oba, jsem si mohl začít hrát s bublinkami. Začíná to být trochu divné, jak vím všechno z paměti, co lidé dělají, ale nikdy jsem to nezkusil. Jako hraní si s pěnou při koupáni, nebo hraní ve sněhu, nebo běhání v dešti, nebo stavění hradů z písku… víte tyhle typy věcí.

"Minnie, co se stalo mezi tebou a Minhem?" zeptal se přímo po pár minutách, kdy mě nechal si jen tak hrát.
"Nic Umma, vážně." Po téhle otázce jsem už jen tak blbnout nemohl, ta atmosféra byla pryč…

"Podívej, nemysli si, že jsem idiot. Vím, žes brečel; Vím, žes seděl v parku na lavičce víc jak hodinu a o něčem přemýšlel; Vím, že se něco děje a ty mi o tom hezky povíš." Je docela vtipné jak se snaží tvářit, že je mu všechno jedno, ale ve skutečnosti ví naprosto o všem. Vážně by byl skvělý kamarád, kdyby nebyl… kdyby nebyl… "Minnie, pojď sem." Řekl a rozevřel náruč, abych se k němu mohl přitulit. Přísahám, dneska moje slzy… zkrátka mi dneska odmítají říkat, kdy se chystají opustit mé oči, prostě to udělají. Přitiskl jsem se blíž a dal hlavu na jeho rameno. "Vážně tě nechápu. Minho se o tebe začíná zajímat a jediné, co ty děláš je, že nepřestáváš plakat, vážně, začínám si myslet, že ho až tak moc rád nemáš." Právě teď, v tenhle okamžik bych si přál, abych mu mohl všechno říci. Ale nemůžu. Nemůžu to říct nikomu. Démonovi, andělovi, a už vůbec to nemohu říci Bohu… ale On pravděpodobně i tak ví všechno… možná že mi už začala mizet křídla… "Shh… Minnie… víš, všechno bude v pořádku… Minho… on je možná démon, ale přísahám, že po všech těch staletích, co jsem s ním, můžu říci, že on je dobrej chlap… je ten nejčistší, jakého jsem kdy poznal. A někdy si dokonce říkám, jestli se nechce vrátit zpět… na…" zastavil se. "No, každopádně mu věřím. On ti nikdy neublíží, však víš." Chytl jsem se Keye pevněji, jako snad kdyby to mohlo odplavit tu bolest z mého srdce pryč, ale akorát jí to zvětšilo. ´Vrátit se zpět ´ to řekl… vrátit se na Nebe? Dokonce i Lucifer by chtěl tohle…?

"Děkuji Umma. Miluju tě strašně moc, tak moc…" zvedl jsem hlavu a on mě pak políbil do vlasů.

"Cítíš se teď lépe?" přikývl jsem. "Okay, a teď bychom se měli dostat z téhle věci, protože jinak mám pocit, že moje pleť zůstane navždy svrklá, a to já nechci." Z vany se dostal první a omotal si ručník kolem pasu. Vzal další a rozevřel ho; čekajíc na mě aby mě do něho mohl zabalit. Zahalil mě do ručníku tak, že jsem vypadal jako chodící polštář (žádné ruce, nohy, pouze hlava a chodidla byla viditelná). "Zítra ti zajedeme pro věci, jo?" zvesela jsem přikývl. Můžu být tak alespoň na chvíli s bráškou. Stál jsem tam a čekal, až Key otevře dveře, jelikož moje ruce uvízly pod ručníkem, ale pak mě Key Umma zastavil. "Počkej, počkej." Vzal mou tvář do svých dlaní a pořádně se na mě podíval. "Tvoje oči jsou stále trošku zarudlé… určitě budou zítra opuchlé, musíš mi slíbit, že už nebudeš plakat… velké červné oči ti nesluší… slib mi to." Asi tím chtěl říci, ´Už tě nikdy nechci vidět plakat. ´ a možná, že když jsem říkal, ´Miluju tě strašně moc ´… tak to byla z větší části pravda…

"Slibuju" rozcuchal mi znovu vlasy a otevřel dveře. Minho seděl v křesle a četl nějakou další knížku.

"Běž za ním." Zašeptal mi Key a trošku mě popostrčil

"Ale Umma, nejsem oblečený… nemůžu…" měl jsem na sobě pouze ručník.

"Běž." Řekl tím tónem hlasu, co mě měl zastrašit. Zamračil jsem se na něj, ale to nepomohlo. Vypadal jsem jak chodící pytel brambor; moje ruce byly skoro přilepené na mé tělo, které bylo schované pod ručníkem. Dokonale zabalen…žádná šance…

Pomalu jsem se vydal za Minhem (po maličkatých krůčcích), a konečně po chvíli došel ke gauči "Hey Minh-OHHH!" ano, přesně tohle ze mě vypadlo; snažil jsem se ho oslovit, ale byl jsem přerušel kvůli stupidnímu koberci, co mě donutil spadnout… "Oww…" může to být ještě víc trapné? Ne. Nemohu se ani pohnout, a musím vypadat jak červ, a ještě jsem se uhodil do čela. Hloupej Taemin. Ani si nevšimneš koberce, když k němu jdeš.

Určitě jsem zaslechl Keye, jak se směje… a Minho taky… přeju si zmizet! "Taemine, jsi v pořádku?" slyšel jsem Minhův hlas blízko mě… zachvěl jsem se. Vzhlédl jsem, abych se na něj podíval.

"Jo." A potom jsem zase nechal hlavu spadnout na podlahu. Trapas, trapas, trapas… zavřel jsem oči a přemýšlel, jak se zvednu. Ale už to nebylo zapotřebí… on si s tím už poradil

~

Minho:

Ah… co bych teď měl udělat? "Jo." Řekl. Jen jsem u něj tak seděl v podřepu a čekal, až něco udělá. Ale jen zase dal hlavu zpátky na zem. A teď co?

´Ale notak! Nebudu s tebou navěky! Zkus trošku přemýšlet! ´ poslal mi Key.

´A co? Co bych měl udělat? Stále mi říkáš, jak jsi lepší než já! ´

´Pomoz mu! Idiote! Vážně mě překvapuje, že víš, jak se chodí… ´

´Sklapni, ´ podíval jsem se na Keye a ten mi jen poslal jeden ze svých vražedných pohledů. ´Fajn, fajn. ´ řekl jsem. Otočil jsem Taemina na záda a pak ho vzal do náruče. Podíval se na mě překvapeně, ale pak si opřel hlavu o mou hruď. "Jsi v pořádku?" kývl hlavou, že ano. Vypadal roztomile v tom pytli od brambor… vzal jsem ho do Keyova pokoje, jelikož tam měl všechno oblečení. Postavil jsem ho na zem. "Nechám tě tu, ať se můžeš převlíknout."

Otočil jsem se zády a chtěl odejít, ale zastavil mě. Opřel si čelo o má záda. "Děkuju…" já jen, vážně teď nevím, jak se k němu chovat; byl jsem vzhůru, když plakal. Asi si toho nevšiml, když jedna jeho slza dopadla na mou ruku. Tak moc rád bych ho držel, abych ho ochránil od všeho nebezpečí, ale něco uvnitř mě si myslí, že já jsem ten důvod, proč brečel. A když zůstanu s ním, je to jako bych mu říkal, ´Chci tě milovat i přes to, že kvůli tomu budeš do konce života trpět ´. Konec konců, nezačal plakat po tom, co jsem se ho požádal, aby zůstal? Asi to tak je. A asi to tak je lepší… až do teď jsem si myslel, že mě má taky rád; říkal jsem si, že možná… bych mohl zažít, během jeho života… jaké to je milovat. Ale pokud je to pouze jednostrané… není to nefér k osobě, kterou skutečně milujete? Ač to možná zní bláznivě pro někoho, jako jsem já… jen chci, aby byl šťastný, protože… jeho úsměv je daleko krásnější než můj vlastní odraz…

"Taemine, měl by ses obl-"

Zakroutil hlavou "Ne… já jen chci… jen… protože…" jeho hlas se třásl. Neubránil jsem se, promiň Minnie…
Rychle jsem se otočil a objal ho. Jen pro tentokrát… nechám ho jít, až mě odstrčí. A dál tiše plakal…

~

Taemin:

Proč musí být tak hodný? Proč musí být tak něžný? Proč musí být démon? Prostě se nedokážu udržet od toho, abych ho s každým dotekem miloval víc a víc. Tam, jsem se cítil jako ten největší idot ve vesmíru, když jsem spadl takhle na podlahu, ale on mě potom vzal do náručí a já jsem zapomněl na všechny svoje problémy. Zapomněl jsem na to, že jsem Michael; zapomněl jsem na to, že on je Lucifer; zapomněl jsem, že Bůh mě sleduje; zapomněl jsem na všechno kolem sebe, až na tu vzrůstající lásku k němu. Jen jsem dal hlavu na jeho hruď a snil jsem o světě, kde bychom byli normálními lidmi, a kde bychom se mohli milovat.

Když mě postavil na zem, všechno se ke mně vrátilo. "Nechám tě tu, ať se můžeš převlíknout." Řekl. Zaslechl jsem v jeho hlase smutek. Otočil se ke mně zády… ne… nenechám ho teď odejít… ještě chviličku, prosím…

"Děkuji…" to je to poslední, co mohu teď říci… kdybych ho jen donutil zůstat déle… ale on se ke mně neotočil zpět. Došel jsem k němu a položil své čelo na jeho záda. ´Prosím, zůstaň ještě chvíličku ´ to je to, co jsem měl říci. Ještě chvíli…nech mě cítit tvé teplo ještě chvíli, když ještě můžu…

"Taemine, měl by ses obl-"

"Ne… já jen chci… já jen… protože…" jen mě ještě drž, dokud můžu… nech mě ještě s tebou být… zkrátka neodcházej…

Ta myšlenka na to, že mě opouští, mi opět vehnala slzy do očí. Snažil jsem se dýchat pomalu, abych se uklidnil, ale slzy nechtěly jít pryč, tak jako tak…asi vycítil mojí úzkost, protože se pak rychle otočil a obajl mě. "Taemine…" položil svoje čelo na to mé a zavřel oči. Myslel jsem si, že se mě chystá políbit, ale jen řekl něco jako "Omlouvám se." A pak odešel. Snažil jsem se ho zastavit, ale zastavil mě ručník, co byl stále pevně kolem mě ovázaný. Zavřel za sebou dveře a nechal mě tu plakajíc samotného.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Scream Scream | 5. dubna 2011 v 21:59 | Reagovat

Kristepane. Já nemám slov. Já taky brečím jako šílená a to mě tu nic nehraje. BOŽE! Mám chuť napsat aspoň stořádkovej koment, ale já OPRAVDU NEMÁM SLOV!.........

2 Katty Katty | Web | 6. dubna 2011 v 6:30 | Reagovat

Bože... *pláču*
Pár momentů bylo vtipných, taky jsem se zasmála, ale ten konec mě opravdu dostal ..
Je to krásné, díky za překlad :)

3 agoni agoni | 6. dubna 2011 v 7:44 | Reagovat

Je to tak strašne smutný...Zajímalo by mne,co by Minho udělal,kdyby zjistil,že Taemin je anděl? Každopádně,jestli bude Taemin ještě chvíli brečet,bude z toho fraška:D

4 Whisper Whisper | 6. dubna 2011 v 11:26 | Reagovat

[3]: no to bude! už mě to taky samotnou nebaví a přijde mi to trapný jak furt jenom pláče :D je to moc velká cíťa
co no, tak by zjistil že je anděl, že to je on co ho svrhnul, že to je on koho miloval kdysi dávno a pak bude happy end a všichni budeme šťastní :D

5 Bou ^^ Bou ^^ | 8. dubna 2011 v 16:13 | Reagovat

Taemin už bez pochyby vybrečel tkovou Vltavu určitě :D

6 Whisper Whisper | 8. dubna 2011 v 17:00 | Reagovat

[5]: no nejmíň xDDD

7 Veru-chan Veru-chan | 21. dubna 2011 v 12:02 | Reagovat

uch uch stydim se ze komentar pridavam az ted,ale nebyl pristup k netu :-( .... ale ted vam to s tema komentarema vynahradim :-) slibuju jinek krasna povidka..teda preklad XD

8 9pitris 9pitris | 21. dubna 2011 v 21:40 | Reagovat

vědět že to bude tohle tak se připravuju etě asi tak rok ae prostě sem si to nemohla nechat ujít tenhle díl je dokonalý víš jak vždycky vypisuju co se mi líbí? tak tady bych to musela celé zkopírovat je to nádhernéé a do toho ty slzy na mé tváři pojdte mě někdo taky utěšit prosím

9 Karin Karin | 3. května 2011 v 15:57 | Reagovat

Ty kokos,ja chcem ďalšiu časť,inak budem asi  vážne plakať =(...Kokos normálne som na tom závislá...ono je to tak krásne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama